Svítící silnice v Malajsii: proč projekt u Semenyihu nakonec selhal

Regionální projekt nedaleko Kuala Lumpuru měl ukázat, jak zvýšit bezpečnost na tmavých venkovských silnicích bez běžného veřejného osvětlení. Svítící barva místo sloupů s lampami a moderní technologie místo tradičního řešení nadchly řidiče a dostaly se do zpráv po celém světě. Nakonec však nápad narazil na neúprosná čísla a přísné posouzení inženýrů.

Jak 245metrový úsek silnice najednou připomínal budoucnost

Pokus se uskutečnil na dvoupruhové silnici poblíž Semenyihu v malajsijském státě Selangor. Na dlouhých úsecích tam chybí jakékoli pouliční osvětlení a v noci panuje naprostá tma. Koncem října 2023 nechalo malajsijské ministerstvo dopravy na 245 metrech vozovky nanést značení z fotoluminiscenční barvy.

Speciální nátěr přes den pohlcuje sluneční světlo a po setmění ho ještě několik hodin vyzařuje. Čáry u okrajů i uprostřed vozovky díky tomu nazelenale září, jako by někdo přímo na asfalt namaloval nenápadné neonové osvětlení.

Silnice měla svítit sama, bez kabelů a elektrické přípojky, pouze s denním světlem uloženým v „baterii“ barvy.

Příslušná státní správa veřejných prací projekt výslovně nepředstavovala jako prestižní atrakci, ale jako vážně míněný příspěvek k bezpečnosti provozu. Ve špatně osvětlených venkovských oblastech řidiči často ztrácejí orientaci a sjíždějí ke kraji vozovky, zatímco značení postupně bledne.

Ministr Alexander Nanta Linggi uvedl, že značení může být po západu slunce viditelné až deset hodin. Podle jeho slov byl světelný efekt dobře patrný i za deště. Místní média a uživatelé sociálních sítí během prvních týdnů hlásili, že se pokus setkal s příznivým ohlasem a silnice působí bezpečněji.

Svítící silnice jako celosvětový trend

Samotný nápad není zcela nový. Už dříve se svítícími jízdními pruhy experimentoval nizozemský projekt „Smart Highway“. Stavební společnost Heijmans při něm společně s designovým studiem Roosegaarde vyvinula takzvané „Glowing Lines“:

• čáry se speciální povrchovou vrstvou, které se přes den nabíjejí;
• světelný efekt trvající až osm hodin za noc;
• využití na dálničních úsecích jako doplněk běžného osvětlení.

V Evropě stál zřetelně v popředí design: řešení mělo být futuristickou vizitkou „chytré“ infrastruktury. Malajsie se mnohem více soustředila na praktické využití, tedy menší oslňování, lepší vedení řidičů a nižší závislost na elektřině, zejména tam, kde je údržba sloupů veřejného osvětlení nákladná.

Od pilotního projektu k plánům na rozšíření a nákladové brzdě

Příznivý začátek povzbudil další plány. Již v únoru 2024 oznámil stát Selangor, že svítící značení použije na dalších 15 místech ve všech devíti okresech. Celkem se počítalo přibližně s 15 kilometry svítících silnic mimo jiné v oblastech Sepang, Kuala Langat a Petaling.

Náklady na rozšíření byly odhadnuty zhruba na 900 000 malajsijských ringgitů. Pozadu nechtěly zůstat ani další státy. Úřady v Johoru posuzovaly 31 úseků, včetně 300metrového úseku v Batu Pahat. Z neobvyklého testu se tak rychle mohla stát celostátní strategie.

Právě tehdy se do popředí dostal údaj, který v záři prvních snímků téměř zapadl: cena za metr čtvereční. Běžná barva na silniční značení stojí přibližně 40 ringgitů za metr čtvereční, zatímco za svítící variantu se podle vlády platí vysokých 749 ringgitů.

Téměř dvacetinásobné náklady na metr čtvereční a k tomu zatím žádné konečné údaje o životnosti a údržbě.

Projekt tak narazil na každodenní realitu rozpočtů, veřejných zakázek a ministerstev financí. Několikanásobně vyšší výdaje mohou být u pilotních zkoušek přijatelné, při plošném zavádění už však nikoli.

Výrok v parlamentu, který všechno změnil

Zlom přišel v listopadu 2024. Náměstek ministra pro veřejné práce Ahmad Maslan v parlamentu prohlásil, že svítící pruhy „pravděpodobně“ nejsou pro zemi řešením do budoucna. Hlavní důvod spočíval ve vysoké ceně a v tom, že interní zkoušky ministerstva odborníky nepřesvědčily.

Pohled na projekt se tím změnil. Z futuristicky zářící symbolické silnice se stal typický infrastrukturní případ: technologie vypadá zajímavě a použitelně v praxi, ale neobstojí před normami, zkušebními kritérii a dlouhodobými náklady.

Vláda přitom oficiálně věnovala optickým efektům a atraktivitě projektu jen malou pozornost. Zaměřila se především na střízlivé otázky:

• hospodárnost v průběhu let;
• odolnost vůči horku, dešti a otěru;
• soulad se stávajícími předpisy;
• náklady na opravy a obnovu.

Úsek dlouhý 245 metrů u Semenyihu tak zůstává zkušební tratí. O novém standardu pro tmavé venkovské silnice už nelze mluvit.

Co pokus přesto ukázal

Ani bez pokračování projektu nezmizela základní otázka: jak zajistit, aby bylo vodorovné dopravní značení dostatečně viditelné v noci a za špatného počasí? Zejména na rychlostních silnicích a ve venkovských oblastech závisí mnoho na dobře rozpoznatelných čarách.

Japonský Národní institut pro správu území a infrastruktury se už roky zabývá tím, kdy je třeba značení obnovit, jaká intenzita světla je za různých podmínek ještě bezpečná a jak jeho stav účinně měřit. Tyto poznatky tam systematicky promítají do norem a plánů údržby.

Malajsijský zkušební úsek ukazuje, že inovace dokáže rychle upoutat pozornost a někdy přinést i citelné zlepšení. Než se však nápad dostane do oficiálních předpisů, musí obstát při posuzování:

• účinnosti v běžném provozu za mokra, horka, při znečištění a otěru;
• možnosti nasazení na mnoha kilometrech;
• nákladů na rok životnosti, nikoli pouze na metr čtvereční;
• přijetí úřady a odbornými inženýry.

Proč stojí za pozornost obyčejné dopravní značení

Čáry na vozovce sice působí nenápadně, patří ale k nejúčinnějším bezpečnostním opatřením v silničním provozu. V noci vedou pohled řidiče, vytvářejí pomyslné svodidlo a za deště pomáhají udržet směr v jízdním pruhu. Špatné nebo ojeté čáry zvyšují riziko vyjetí z vozovky i nehod při změně jízdního pruhu.

Řada zemí proto investuje do reflexních kuliček v barvě, vystouplého značení nebo takzvaných „kočičích očí“. Jde o drobné prvky zapuštěné do asfaltu, které cíleně odrážejí světlo světlometů. Fotoluminiscenční barva představuje jen další možnost v soustavné snaze o lepší viditelnost.

V zemi, jako je Malajsie, navíc působí vysoká vlhkost vzduchu, silné deště, horko a intenzivní sluneční záření. Všechny tyto vlivy materiály značení výrazně namáhají. Svítící barva, která podle údajů na papíře září deset hodin, se může v tropickém provozu opotřebovat mnohem rychleji. To pak může zcela změnit výpočet její hospodárnosti.

Jaké poučení si mohou odnést další země

Pro dopravní plánovače v Evropě i německy mluvících zemích má malajsijský pokus jistou přitažlivost. Ukazuje, jak lze novou technologii vyzkoušet v jasně vymezeném rozsahu, veřejně o ní informovat a následně ji na základě dat opustit, přestože na ni řidiči reagovali příznivě.

Při posuzování podobných řešení je vhodné včas odpovědět na zásadní otázky:

• Jaká bude svítivost po pěti obdobích dešťů, nejen po pěti týdnech?
• Lze barvu nanášet a odstraňovat strojově?
• Má otěr a uvolňování drobných částic dopady na životní prostředí?
• Jaká kombinace s běžným osvětlením přinese nejlepší poměr bezpečnosti a nákladů?

Zajímavé by mohly být zejména hybridní přístupy. Svítící barvou by se například zvlášť vyznačila nebezpečná místa, zatáčky či nájezdy, zatímco na dlouhých rovných úsecích by nadále převládala konvenční řešení. Výhody technologie by tak bylo možné využít bez spotřeby kilometrů drahé speciální barvy.

Proč neúspěch neznamená konec nápadu

Příběh svítící silnice u Semenyihu připomíná obvyklý vývoj technické novinky: po nadšení přichází vystřízlivění a nakonec střízlivé zastavení projektu. Neznamená to nutně, že fotoluminiscenční značení nebude mít v silničním stavitelství nikdy žádnou úlohu.

Pokud ceny materiálů klesnou, povrchové vrstvy budou odolnější nebo vzniknou kombinované systémy s odrazkami a svítícími pigmenty, může za několik let vycházet hospodárnost úplně jinak. Současně roste tlak na úsporu energie při zachování bezpečných silnic, a právě v takovém prostředí zůstává každý zdroj světla bez spotřeby elektřiny zajímavý sám o sobě.

Malajsie zatím ukazuje, jak tvrdě mohou technické inovace narážet na realitu veřejných rozpočtů. Budoucnost na papíře často září jasněji, než dovolují státní finance. Krátký zeleně svítící úsek vozovky u Semenyihu je toho důkazem.