Svítící silnice v Malajsii: nadějný projekt narazil na náklady

Krátce nato se tento sen rozplynul.

Z futuristického bezpečnostního pokusu bez klasických pouličních lamp se během několika měsíců stala názorná lekce o tom, jak mohou čísla, normy a zkušenosti z praxe zabrzdit i zdánlivě geniální dopravní nápad.

Jak se z nenápadné silnice v Malajsii stal projekt budoucnosti

Pokus se odehrával na dvoupruhové silnici poblíž města Semenyih v malajsijském státě Selangor. Na křižovatce ulic Jalan Sungai Lalang a Jalan Sungai Tekali zcela chybělo běžné veřejné osvětlení. Právě toto místo si vybral malajsijský veřejný stavební úřad.

Namísto nových sloupů a kabelů zvolil jiné řešení: vodorovné dopravní značení s fotoluminiscenční barvou. Speciální nátěr během dne přijímá světlo a v noci ho opět vyzařuje. Zkušební úsek měřil 245 metrů a podle úřadů na něm bylo nově naneseno celkem 490 metrů značení – středových a okrajových čar i orientačních bodů.

Příslibem byly jízdní pruhy dobře viditelné za tmy, a to bez elektřiny i nákladných osvětlovacích stožárů.

Oficiálně měl projekt zvýšit bezpečnost silničního provozu. Odpovědní představitelé zdůrazňovali, že nejde o pouhou podívanou, ale o „inovaci ve stavbě silnic“. V odlehlých oblastech se slabým osvětlením je jasné vedení pomocí značení zásadní, zejména za deště, v mlze a při nočních jízdách.

První reakce: nadšení řidičů a velké plány

Zprávy o zkušebním úseku se rychle rozšířily. Malajsijská média i motoristická fóra o něm informovala příznivě. Mnozí řidiči uváděli, že se na temné části silnice cítí bezpečněji, protože její vedení jako by se vznášelo v prostoru.

Příslušný ministr Alexander Nanta Linggi prohlásil, že svítící značení je viditelné až deset hodin. Dobře rozeznatelný světelný efekt podle něj poskytovalo i za deště. Ministerstvo ještě shromažďovalo údaje o nákladech a účinnosti, nálada však byla optimistická.

V Selangoru se brzy začalo uvažovat o výrazném rozšíření projektu. Začátkem roku 2024 stát oznámil záměr využít technologii na dalších 15 místech ve všech devíti okresech. V plánu bylo přibližně 15 kilometrů takto označených silnic, mimo jiné v oblastech Sepang, Kuala Langat a Petaling. Odhadované náklady činily zhruba 900 000 malajsijských ringgitů.

Zapojit se chtěly i další státy federace. Johor uvedl 31 možných zkušebních silnic, mezi nimi také 300metrový úsek v Batu Pahatu. Z pilotního pokusu se náhle stalo celostátní téma: může svítící barva částečně převzít úlohu pouličních lamp?

Háček projektu: neúprosný výpočet nákladů

Čím podrobněji finanční odborníci projekt zkoumali, tím méně příznivě vycházel. Fotoluminiscenční barva byla zkrátka mimořádně drahá. Podle vládních údajů stál metr čtvereční tohoto speciálního nátěru přibližně 749 ringgitů, zatímco běžná barva na dopravní značení vycházela asi na 40 ringgitů za metr čtvereční.

Futuristická varianta tak byla téměř dvacetkrát dražší, a to ještě před započtením životnosti a údržby.

Pro ministerstvo s omezeným rozpočtem jde o obrovský rozdíl. Značení se musí pravidelně obnovovat, protože jeho povrch neustále opotřebovávají déšť, slunce a provoz. Ani působivý počáteční výsledek mnoho neznamená, pokud svit brzy zeslábne a opakovaně by byly zapotřebí další milionové částky.

Dalším problémem jsou přísné technické požadavky na běžné vodorovné značení, například na jeho odrazivost za mokra, při znečištění nebo v záři světlometů. Stejné nároky musí splnit i fotoluminiscenční barvy. Pokud sice působí atraktivně, ale v mlze nebo při silném znečištění fungují hůře, představují bezpečnostní riziko.

Výrok v parlamentu, který vše změnil

V listopadu 2024 se tón znatelně změnil. Náměstek ministra veřejných prací Ahmad Maslan v parlamentu uvedl, že náklady na svítící značení jsou zkrátka příliš vysoké. V projektu se proto pravděpodobně nebude pokračovat.

Přinejmenším stejně závažné bylo jeho další sdělení: testy odborníky ministerstva zcela nepřesvědčily. Za touto zdrženlivou formulací se skrývá zásadní problém. Úřadům nestačí příznivý dojem řidičů, pokud specialisté při podrobném posouzení vidí slabiny například v dohlednosti, opotřebení či kvalitě provedení.

Nápad působil moderně a přitahoval pozornost veřejnosti, narazil však na normy, údržbu a rozpočtovou realitu – typický konflikt při budování infrastruktury.

Kdysi oslavovaný průkopnický úsek se tak znovu ukázal být tím, čím byl od začátku: experimentem. Nestal se novým standardem ani revolucí ve stavbě silnic, nýbrž časově omezeným zkušebním místem.

Pohled do Evropy: vzory s omezenou životností

Malajsie s podobným nápadem nebyla sama. V Nizozemsku se do mezinárodních zpráv dostal projekt „Chytrá dálnice“ umělce Daana Roosegaardeho a stavební společnosti Heijmans. Také tam použili svítící čáry, které se měly přes den „nabíjet“ a v noci několik hodin zářit.

Nizozemský pilotní úsek byl omezen na tři měsíce. Podle dostupných zpráv zůstávaly čáry viditelné až osm hodin. Přesto projekt poté z veřejného prostoru téměř zmizel. I zde se objevily otázky týkající se životnosti, náročnosti čištění a odolnosti vůči počasí.

Ukazuje se tak opakující se vzorec: silnice svítící bez elektřiny vypadají na papíře jako skvělý nápad, v praxi však narážejí na řadu překážek.

Proč se svítící silnice obtížně stávají běžnou praxí

• Vysoké náklady na materiál: Speciální barvy stojí podstatně více než běžné dopravní značení.
• Nejasná životnost: Nakolik slunce, déšť a oděr oslabují světelný účinek?
• Náročné prověřování podle norem: Bezpečnostní standardy vyžadují spolehlivou viditelnost za velmi různorodých podmínek.
• Údržba a čištění: Prach, otěr z pneumatik a olejové povlaky účinek tlumí, a proto je nutné je často odstraňovat.
• Konkurence LED osvětlení: Úsporné pouliční osvětlení LED je stále levnější a snadněji regulovatelné.

Co pokus přesto jasně ukázal

Plošné zavedení je sice prozatím ze hry, základní problém však nezmizel. Úřady po celém světě hledají způsob, jak zlepšit noční viditelnost na špatně osvětlených silnicích, aniž by trvale vytvářely vysoké náklady na energii.

Japonská výzkumná pracoviště, například Národní institut pro správu půdy a infrastruktury, se intenzivně zabývají kritérii údržby vodorovného značení. Viditelnost tam považují za ústřední součást bezpečnosti silničního provozu, nikoli za vedlejší otázku.

Malajsijský experiment v této oblasti přináší cenné údaje: Jak řidiči reagují, jak se mění počty nehod a jak si svítící pruhy vedou za deště, v protisvětle či při mírně znečištěném povrchu? I výsledek „není dost dobré“ pomáhá cíleněji vyvíjet budoucí řešení.

Kde by svítící silnice mohly dávat smysl

Technologie proto není definitivně zavržená. Nabízí se její velmi cílené využití tam, kde je obtížné zřídit úplné veřejné osvětlení:

• krátké nepřehledné zatáčky v horských oblastech,
• příjezdy k mostům či tunelům mimo zástavbu,
• dočasné objížďky nebo úseky se stavebními pracemi,
• školní trasy ve venkovských oblastech s malým provozem, ale vysokou potřebou ochrany.

Na krátkých úsecích by nákladová nevýhoda nemusela být tak výrazná a vizuální efekt by zároveň mohl cíleně přitahovat pozornost. Možné jsou také kombinace: klasické reflexní značení doplněné speciálními svítícími zónami v kritických místech.

Co znamená pojem fotoluminiscenční barva

Fotoluminiscenční barva obsahuje pigmenty, které přijímají energii ze světla a s prodlevou ji znovu uvolňují. Na rozdíl od reflexních kuliček, jež pouze odrážejí dopadající světlo, tento materiál skutečně sám dosvítá.

V běžném životě známe tento jev ze značek nouzových východů, značení v metru nebo hvězd v dětských pokojích. Na silnicích jsou však požadavky podstatně přísnější: vrstva musí odolávat pneumatikám, posypové soli, horku i tropickým přívalovým dešťům, a to po celé roky, nikoli jen několik měsíců.

Právě v tom spočívá hlavní výzva. Čím odolnější směs je, tím bývá zpravidla dražší. Náročnější čištění a údržba navíc zvyšují následné náklady, které při počátečním marketingovém nadšení často unikají pozornosti.

Co si Evropa může vzít z malajsijského pokusu

Podobné otázky řeší i německy mluvící země: jak šetřit energii, omezovat světelné znečištění a zároveň zajistit bezpečnost provozu. S přístupy, jako jsou svítící vozovky, soupeří chytré veřejné osvětlení, částečně tlumené LED lampy nebo systémy řízené senzory.

Malajsijský pilotní projekt ukazuje, jak užitečné je nejprve zkoušet nové technologie ve velmi omezeném rozsahu, shromažďovat údaje a následně o nich otevřeně diskutovat. Pokušení okamžitě převést futuristické představy do velkých projektů je značné, stejně jako zklamání, když v každodenním provozu selžou.

Pro obce v Německu, Rakousku a Švýcarsku může být pohled na Semenyih varováním: inovace ve stavbě silnic vyžadují nejen kreativitu, ale také vytrvalost při řešení norem, dlouhodobých nákladů a údržby. Samotné svítící silnice problém tmavých venkovských cest nevyřeší – nanejvýš ukazují, jak složitý tento úkol ve skutečnosti je.