Hliněné kužely staré 6 000 let zřejmě sloužily jako obřadní lampy na včelí vosk

Nové pokusy ukazují, že malé kuželovité hliněné nádoby staré 6 000 let pojmou hořící včelí vosk a mohou po několik hodin sloužit jako stabilní lampy.

Tento poznatek naznačuje, že předměty nejspíš osvětlovaly obřady či shromáždění, místo aby se běžně používaly k vaření a přípravě jídla.

Zbytky na hliněných kuželech

Jedna studie se zaměřila na 35 neporušených kuželů a přibližně 550 jejich úlomků z jeruzalémské sbírky.

Archeoložka Sharon Zuhovitzky z Telavivské univerzity (TAU) porovnala stopy sazí s voskovitými zbytky a několik kuželů spojila s pálením vosku.

Uvnitř špičatých základen našla saze zachované na vnitřních plochách, což nasvědčuje tomu, že nádoby zčernaly ještě před rozbitím.

Díky těmto hmotným stopám mohli vědci z TAU prověřit, zda kužely bezpečně udrží horký vosk i při skutečném pohybu.

Zkouška voskové lampy

Jedna zpráva sledovala rozsvícené repliky kornetů, tedy kuželovitých keramických nádob z dané doby, naplněné včelím voskem.

Po zapálení knot nasával tekutý vosk vzhůru a hořící voskové výpary uvolňovaly teplo, aniž by ohrožovaly ruku člověka, který nádobu držel.

„Při mých experimentech hořely kornety naplněné včelím voskem až devět hodin,“ uvedla Zuhovitzky.

Délka hoření se měnila podle množství vosku uvnitř, takže se u skutečných starověkých lamp pravděpodobně lišila podle zásob a volby uživatelů.

Proč chyběly saze

Představu, že šlo o lampy, dříve oslabovala nepřítomnost sazí: mnohé vykopané kužely totiž vypadaly uvnitř čistě.

Když byl knot uprostřed, mohl kolem něj vosk ztuhnout a zabránit plameni v kontaktu s keramickou stěnou.

Při zkouškách replik zůstával plamen stabilní ve větru i za chůze a ve většině nádob nakonec ulpělo jen málo sazí.

Archeologové tak nemuseli trvat na výrazných stopách kouře a mohli kužely posuzovat podle zbytků vosku a jejich archeologického kontextu.

Stopy vosku na dalších místech

Analýza organických reziduí, tedy chemické zkoumání dávných tuků a vosků, odhalila v kornetech z pěti nalezišť stopy zahřátého včelího vosku.

Teplo vosk změnilo a některé jeho sloučeniny pronikly do pórů keramiky, kde po dlouhém pohřbení zůstaly zachovány jako rozpoznatelné stopy.

Navzdory této chemické shodě se mnoho archeologů dál přiklánělo k vysvětlením spojeným s mléčnými výrobky nebo zpracováním kovů, mimo jiné proto, že saze se objevovaly jen zřídka.

V Teleilat Ghassul se však chemické nálezy spojily s pokusy o hoření replik a s obřadním kontextem, takže hypotézu o lampách podpíralo více než jediné vodítko.

Šetření vzácným včelím voskem

Včelí vosk býval vzácný a úly z nepálené hlíny se nedochovávají. Doklady o nich proto pocházejí až z doby o tisíce let pozdější, z lokality Tel Rehov na severu Izraele.

Vyplnění spodní špičky hlínou zmenšilo prostor pro vosk a posunulo plamen výš, takže se jeho světlo šířilo dál.

„Tím by se snížilo potřebné množství vosku a zlepšila osvětlovací funkce, protože plamen by byl v nádobě umístěn výše,“ řekla Zuhovitzky.

Taková úspornost by byla důležitá při nedostatku vosku a pomáhá vysvětlit, proč měly některé kužely již při výrobě připravená závěsná ouška.

Konstrukce závěsného osvětlení

Na mnoha kuželech se objevila ouška s otvory. Jejich boční otvory dávaly smysl jako průvleky pro šňůru, nikoli jako ozdoba.

Šňůra provlečená dvěma otvory umožnila lampu zavěsit, zatímco čtyři otvory ji stabilizovaly, aby vosk zůstal uvnitř.

Důležitý byl i tvar: základny s dlouhou protáhlou špičkou často ouška neměly, kdežto plošší základny je obvykle nesly.

Možnost zavěšení i držení v ruce dovolovala, aby světlo následovalo pohybující se dav a poté zůstalo nad hlavami lidí v zaplněné místnosti.

Záměrné poškození

Stopy úderů na pevných základnách ukázaly, kam někdo do kužele silně udeřil. První rána jej však ne vždy rozbila.

Pod mikroskopem byly na promáčklinách a škrábancích patrné stejné vrstvy patiny, tedy povrchového povlaku, který se během pohřbení pomalu vytváří.

Jámy zaplněné rozbitými úlomky ležely na místech považovaných za posvátná, a autoři proto zvažovali úmyslné rozbití a pohřbení nádob.

Obřadní poškození by znamenalo, že životnost lamp skončila záměrně, a zároveň obrací pozornost k lidem, kteří je vyráběli.

Výroba kuželů během několika minut

Praktická výroba replik na TAU naznačila, že jeden kužel bylo možné vytvarovat asi za deset minut, aniž by byl zapotřebí zkušený hrnčíř.

Výrobce hůlkou s kulatým průřezem vyhloubil hlínu a ztenčil stěny, načež mokrými prsty protáhl základnu do délky.

Místní minerály v hlíně odpovídaly půdě v okolí Teleilat Ghassul, složení hliněných směsí se však lišilo, což naznačuje práci mnoha výrobců.

Snadná výroba odpovídá představě obřadu, na který návštěvníci přicházeli s hlínou a voskem a před účastí na nočním rituálu si vyrobili vlastní světlo.

Osvětlení malovaných svatyní

Teleilat Ghassul leží v dnešním Jordánsku, asi 4,8 kilometru severovýchodně od Mrtvého moře, a přitahoval davy lidí.

Pestrobarevné nástěnné malby zobrazovaly průvody a masky. Podle autorů se kužely s hořícím plamenem hodily jak pro pohyb venku, tak pro osvětlení vnitřních prostor.

Shluky těchto nádob se našly poblíž malovaných prostor a prostoru svatyně, což odpovídá představě společných nočních bdění.

Z tohoto pohledu kužely přestávají vypadat jako nástroje určené k práci s potravinami či kovy a začínají působit jako obřadní vybavení.

Kužely jako obřadní lampy

Zbytky látek, pokusy s hořícími replikami i kontext nálezů spojují jednoduchý keramický kužel se společně trávenými nocemi, při nichž lidé světlo nosili a sdíleli.

Budoucí analýzy reziduí by mohly pomoci odlišit lampy od kuželů používaných jinak a ukázat, jak často vosk tato shromáždění osvětloval.